,,Vím, že co se stalo, už nemůžu vrátit. Chtěla jsem s Tebou prostě normálně být, chtěla jsem s Tebou trávit čas, tak jak jsem si přála, a Ty jsi mi bohužel ani to málo nedal. I kdybych se s Tebou snažila komunikovat, dopadlo by to stejně. Neměl bys chuť a kapacitu to řešit. A poslal bys mě k šípku. Ty, tak jako tehdy. Zase bychom narazili, tak jako tehdy.
Chtěl sis mě držet jen mezi svými mantinely, vždycky by byl problém, kdybych ty mantinely chtěla opustit. A chtěla něco jinak, a pak bys mi zase řekl, že mi můžeš dát jen to, co je teď, že jsme přátele a že se Ti nelíbí kam to směřuji… Tohle mi pořád znělo v uších. Že nikdy pro Tebe nebudu víc a že mi nikdy víc nedáš.A tím, že jsi naposledy nepřijel, měla jsem pocit, že mě nemáš rád, že si mě dost nevážíš. Že si přeci zasloužím víc. Měla jsem tady pro nás vše přichystáné, ani ses nemusel stresovat, že Ti to finančně nevyšlo. Chtěla jsem pro nás prostě chvíle spolu u mě doma a povídat si. Abys mi vše řekl, jak se máš a jak se cítíš. Stejně tak jsem chtěla zase mluvit s Tebou. Ty psané zprávy nám v poslední době moc nešly. A to, co se mi v poslední době dělo… To by skolilo i koňa. Mrzí mě, že jsme nebyli silnější, ať už já, nebo Ty, toho druhého přitáhnout a říct ,,hele co blbneš, pojď si promluvit…“ Nemůžu nikoho nutit, aby mě měl rád a chtěl se mnou trávit čas. Musím to přijmout a respektovat. Je mi smutno ze všech těch událostí. Nechtěla jsem nikoho zranit.“