Poprvé od úmrtí mé milované babičky spím v jejím pokoji, tam kde jsem ji viděla naposledy… Zemřela na můj svátek před 7 lety… ,,Svatí, já chápu, že děláš zdravotní sestru, já z Tebe cítím klid…
,,Svatí, stačila Ti napsat babička na Tvůj svátek?“, (ten den, co odešla) ptá se děda, ,,no ona Ti psala každý rok…“ ,,Já vím,..ne, zpráva od ní mi už nedorazila.“ Děda: ,,Ona Ti chtěla napsat“…
V srdci se něco zlomilo a já věděla, že už ji nikdy neuvidím v té lidské podobě, jakou jsme ji znali, jak jsem ji znala já a ona mě… zemřelo to dětství, můj krásný naivní svět, to co jsem tak milovala, ta vůně tohohle bytu, kde právě jsem.. to všechno, a vím, že nikdy už nebude nic tak jako tehdy… kdy jsem z výtvarky nebo ze zdravky šla k dědovi a babičce právě do tohohle bytu… kdy mě babička láskyplně peskovala, ať se najím a děda vedle mudroval a pak jsme se všichni smáli…
Je těžký se vracet do míst, kde život byl tak radostný a my to tehdy tak neviděli… vracet se do prázdna, do míst, kde dříve byl život… kdysi, když se linula vůně jídla, kdy všichni švitořili a babička se smála…
Jak se někdy říká, že každý je nahraditelný… Já si myslím, že ne. Že každý je nenahraditelný, že mně nikdy nepřestane chybět a že se mi vždy připomene na můj svátek… a že nikdy nic nebude jako dřív…
Jo a tehdy něco umřelo a to jsou přesně ty jizvy na srdci.
Fotka je z její skříně, je zvláštní vidět skříň bez jejích věcí, ale vím, jak ta skříň voněla.
Kdysi…