Poprvé od úmrtí mé milované babičky spím v jejím pokoji, tam kde jsem ji viděla naposledy… Zemřela na můj svátek před 7 lety… ,,Svatí, já chápu, že děláš zdravotní sestru, já z Tebe cítím klid…

,,Svatí, stačila Ti napsat babička na Tvůj svátek?“, (ten den, co odešla) ptá se děda, ,,no ona Ti psala každý rok…“ ,,Já vím,..ne, zpráva od ní mi už nedorazila.“ Děda: ,,Ona Ti chtěla napsat“…

V srdci se něco zlomilo a já věděla, že už ji nikdy neuvidím v té lidské podobě, jakou jsme ji znali, jak jsem ji znala já a ona mě… zemřelo to dětství, můj krásný naivní svět, to co jsem tak milovala, ta vůně tohohle bytu, kde právě jsem.. to všechno, a vím, že nikdy už nebude nic tak jako tehdy… kdy jsem z výtvarky nebo ze zdravky šla k dědovi a babičce právě do tohohle bytu… kdy mě babička láskyplně peskovala, ať se najím a děda vedle mudroval a pak jsme se všichni smáli…
Je těžký se vracet do míst, kde život byl tak radostný a my to tehdy tak neviděli… vracet se do prázdna, do míst, kde dříve byl život… kdysi, když se linula vůně jídla, kdy všichni švitořili a babička se smála…
Jak se někdy říká, že každý je nahraditelný… Já si myslím, že ne. Že každý je nenahraditelný, že mně nikdy nepřestane chybět a že se mi vždy připomene na můj svátek… a že nikdy nic nebude jako dřív…
Jo a tehdy něco umřelo a to jsou přesně ty jizvy na srdci.

Fotka je z její skříně, je zvláštní vidět skříň bez jejích věcí, ale vím, jak ta skříň voněla. 

Kdysi…

Hledám
Stopy Tebe
Ve Tvé tváři
Kdo jsi byl
A jak ses

Smál

(Pro S) E.S.

,,Bojím se, až odejdeš.“
,,Já vím, ale já zase přijdu.“
,,Ano, musíš odejít, abys mohla zase přijít.“
,,Mám jenom Tebe.“
,,Já vím, že máš jenom mě.“
,,Děvčátko moje, bolí mě srdce.“
,,Jsi moje.“
,,A Ty jsi můj.“
,,Chtěl bych ještě vidět Miu, ale Ty si mi ji nepřivezla.“ 

Setkáme se, zase se setkáme, až přijde ten správný čas, můj milý příteli.

,,Vím, že co se stalo, už nemůžu vrátit. Chtěla jsem s Tebou prostě normálně být, chtěla jsem s Tebou trávit čas, tak jak jsem si přála, a Ty jsi mi bohužel ani to málo nedal. I kdybych se s Tebou snažila komunikovat, dopadlo by to stejně. Neměl bys chuť a kapacitu to řešit. A poslal bys mě k šípku. Ty, tak jako tehdy. Zase bychom narazili, tak jako tehdy. 
Chtěl sis mě držet jen mezi svými mantinely, vždycky by byl problém, kdybych ty mantinely chtěla opustit. A chtěla něco jinak, a pak bys mi zase řekl, že mi můžeš dát jen to, co je teď, že jsme přátele a že se Ti nelíbí kam to směřuji… Tohle mi pořád znělo v uších. Že nikdy pro Tebe nebudu víc a že mi nikdy víc nedáš.A tím, že jsi naposledy nepřijel, měla jsem pocit, že mě nemáš rád, že si mě dost nevážíš. Že si přeci zasloužím víc. Měla jsem tady pro nás vše přichystáné, ani ses nemusel stresovat, že Ti to finančně nevyšlo. Chtěla jsem pro nás prostě chvíle spolu u mě doma a povídat si. Abys mi vše řekl, jak se máš a jak se cítíš. Stejně tak jsem chtěla zase mluvit s Tebou. Ty psané zprávy nám v poslední době moc nešly. A to, co se mi v poslední době dělo… To by skolilo i koňa. Mrzí mě, že jsme nebyli silnější, ať už já, nebo Ty, toho druhého přitáhnout a říct ,,hele co blbneš, pojď si promluvit…“ Nemůžu nikoho nutit, aby mě měl rád a chtěl se mnou trávit čas. Musím to přijmout a respektovat. Je mi smutno ze všech těch událostí. Nechtěla jsem nikoho zranit.“