Poprvé se zúčastním jako vystavovatel největšího festivalu umění v Praze!
Kdy: 27.- 28. 9. 2025
Kde: Praha PVA Letňany
Moji milí, má kniha Světla naděje se připravuje ve spolupráci s Vydej knihu.
Ovšem pro její vydání budu potřebovat vaši pomoc. Tak, jak pomohla mně, když jsem ji psala, může pomoci někomu z vás. Byť by pomohla jen jednomu člověku, moje cesta měla smysl. 
Děkuji za sledování, podporu a sdílení. Zkuste si plnit sny, nikdy nevíte, koho tím můžete inspirovat.
O spuštění projektu na donio.cz budete včas informováni.
Objevte sbírku emotivních a inspirativních příběhů, které vás zasáhnou hluboko do srdce. Kniha tak křehká, přitom tak silná jako dokáže být lidská duše. Příběhy, psané vášnivou umělkyní a zdravotní sestrou Eleanor Skurskou, ženou, která věří, že zázraky se dějí. Její příběhy jsou toho důkazem. Během dvou let psaní autorka zaznamenala své osobní zkušenosti a hluboké prožitky. Sbírka obsahuje příběhy o lásce, smrti, nenávisti, adopci, pokusu o sebevraždu, odpuštění a smíření. Příběhy o cestě ženy, jednoho člověka z nás všech, která se potýká se svými démony, s posláním a nadějí žít naplněný život. "Světla naděje" je určena všem, kdo hledají inspiraci, naději a porozumění v boji s vlastním nitrem a životními překážkami.
Pojďte si spolu s námi užít milý předvánoční čas společně na autorském čtení z mé připravované knihy Světla naděje. Začínáme v sobotu 14.12.2024 od 17:00 na Skleněné louce v Brně. Včerem hudebně doprovází Jenoféfa Beta.
Kniha tak křehká, přitom tak silná jako dokáže být lidská duše. Příběhy ženy, která se potýká se svými démony, tak jako každý z nás, s nadějí a posláním žít naplněný život. Předpokládaný termín vydání knihy – jaro 2025.
,,V tu chvíli jsem opravdu nedokázala být statečná, plakala jsem, třásl se mi hlas a bála jsem se, že mi odejde důležitý člověk, jenž je mi oporou, rodinou a přítelem několik let. Svým způsobem jsme si vždycky saturovali rodinu. Já jemu neteř nebo dceru, kterou nikdy neměl, on mně otce, strýce, někoho s mužským pohledem na svět, když já nedokázala mít nadhled a odstup. Je to můj přítel na telefonu, člověk, který tu vždycky byl. Sdílel mé radosti, byl se mnou, když se můj život hroutil jako domeček z karet..."
Inspirovat, motivovat, nadchnout a mít chuť tvořit se mnou. To je má největší odměna. Je snadné uhasit plamínek tvořivosti v každém z nás anebo ten plamínek nechat rozhořet. Jsem ráda, když jsem u toho. 
Malířský workshop oleje s Michalem Janovským probíhal v hotelu Anděl v Andělské Hoře. Měla jsem opět velké štěstí dostat se na Míšův vždy úžasný a jedinečný kurz. Vznikla milá setkání, krásné obrazy a nová přátelství.
„Michal Janovský je nejen vynikající portrétista, ale duší též zapálený rocker. A možná - nebo právě proto - má jeho naturalistické dílo v sobě tak hluboce silnou, někdy až velice drsnou dynamiku.“
Poprvé od úmrtí mé milované babičky spím v jejím pokoji, tam kde jsem ji viděla naposledy… Zemřela na můj svátek před 7 lety… ,,Svatí, já chápu, že děláš zdravotní sestru, já z Tebe cítím klid…
,,Svatí, stačila Ti napsat babička na Tvůj svátek?“, (ten den, co odešla) ptá se děda, ,,no ona Ti psala každý rok…“ ,,Já vím,..ne, zpráva od ní mi už nedorazila.“ Děda: ,,Ona Ti chtěla napsat“…
V srdci se něco zlomilo a já věděla, že už ji nikdy neuvidím v té lidské podobě, jakou jsme ji znali, jak jsem ji znala já a ona mě… zemřelo to dětství, můj krásný naivní svět, to co jsem tak milovala, ta vůně tohohle bytu, kde právě jsem.. to všechno, a vím, že nikdy už nebude nic tak jako tehdy… kdy jsem z výtvarky nebo ze zdravky šla k dědovi a babičce právě do tohohle bytu… kdy mě babička láskyplně peskovala, ať se najím a děda vedle mudroval a pak jsme se všichni smáli…
Je těžký se vracet do míst, kde život byl tak radostný a my to tehdy tak neviděli… vracet se do prázdna, do míst, kde dříve byl život… kdysi, když se linula vůně jídla, kdy všichni švitořili a babička se smála…
Jak se někdy říká, že každý je nahraditelný… Já si myslím, že ne. Že každý je nenahraditelný, že mně nikdy nepřestane chybět a že se mi vždy připomene na můj svátek… a že nikdy nic nebude jako dřív…
Jo a tehdy něco umřelo a to jsou přesně ty jizvy na srdci.
Fotka je z její skříně, je zvláštní vidět skříň bez jejích věcí, ale vím, jak ta skříň voněla.
Kdysi…
Hledám
Stopy Tebe
Ve Tvé tváři
Kdo jsi byl
A jak ses
Smál
(Pro S) E.S.
,,Bojím se, až odejdeš.“
,,Já vím, ale já zase přijdu.“
,,Ano, musíš odejít, abys mohla zase přijít.“
,,Mám jenom Tebe.“
,,Já vím, že máš jenom mě.“
,,Děvčátko moje, bolí mě srdce.“
,,Jsi moje.“
,,A Ty jsi můj.“
,,Chtěl bych ještě vidět Miu, ale Ty si mi ji nepřivezla.“ 
Setkáme se, zase se setkáme, až přijde ten správný čas, můj milý příteli.
,,Vím, že co se stalo, už nemůžu vrátit. Chtěla jsem s Tebou prostě normálně být, chtěla jsem s Tebou trávit čas, tak jak jsem si přála, a Ty jsi mi bohužel ani to málo nedal. I kdybych se s Tebou snažila komunikovat, dopadlo by to stejně. Neměl bys chuť a kapacitu to řešit. A poslal bys mě k šípku. Ty, tak jako tehdy. Zase bychom narazili, tak jako tehdy.
Chtěl sis mě držet jen mezi svými mantinely, vždycky by byl problém, kdybych ty mantinely chtěla opustit. A chtěla něco jinak, a pak bys mi zase řekl, že mi můžeš dát jen to, co je teď, že jsme přátele a že se Ti nelíbí kam to směřuji… Tohle mi pořád znělo v uších. Že nikdy pro Tebe nebudu víc a že mi nikdy víc nedáš.A tím, že jsi naposledy nepřijel, měla jsem pocit, že mě nemáš rád, že si mě dost nevážíš. Že si přeci zasloužím víc. Měla jsem tady pro nás vše přichystáné, ani ses nemusel stresovat, že Ti to finančně nevyšlo. Chtěla jsem pro nás prostě chvíle spolu u mě doma a povídat si. Abys mi vše řekl, jak se máš a jak se cítíš. Stejně tak jsem chtěla zase mluvit s Tebou. Ty psané zprávy nám v poslední době moc nešly. A to, co se mi v poslední době dělo… To by skolilo i koňa. Mrzí mě, že jsme nebyli silnější, ať už já, nebo Ty, toho druhého přitáhnout a říct ,,hele co blbneš, pojď si promluvit…“ Nemůžu nikoho nutit, aby mě měl rád a chtěl se mnou trávit čas. Musím to přijmout a respektovat. Je mi smutno ze všech těch událostí. Nechtěla jsem nikoho zranit.“